Chotkové

Příběh západočeského šlechtického rodu, z něhož v 18. a 19. století vzešli celkem čtyři příslušníci úzké vrstvy nejvlivnějších úředníků habsburské monarchie, výrazně poopravuje tradičně jednostrannou tezi, že starobylá šlechta zejména z Čech – oslabena pobělohorskou emigrací – prakticky neměla vliv na vládu v zemi.

Je všeobecně známo, že Chotkové náleželi k nejstarším českým vladyckým a později rytířským rodům. Jejich původním sídlem byla dnes již zaniklá ves Chotkov (Chotrč, Chockov, Choczkow, Chočkov) u Kralovic na Plzeňsku, přičemž prvým známým členem rodu je Mikuláš z Chotkova, který se roku 1319 účastnil bitvy proti Fridrichovi Rakouskému. Za vlády Karla IV. byli patrně Chotkové poměrně zámožní. Setkáváme se však s nimi v historických pramenech ještě nadlouho pouze jednotlivě, bez spolehlivé posloupnosti. 

Při počátku 15. století se pak vedle první větve objevují ještě Chotkové z Vojnína (Wognin, tvrz v okolí Kadaně. Zanikla během 17. století). O poměru Chotků k tehdejší husitské revoluci se však naprosto nedostává spolehlivých údajů. Zato je však známo, že v 16. století zastávali někteří Chotkové z Vojnína vysoké dvorské funkce. Stáli tehdy ve straně podobojí. Odporu proti Ferdinandovi I. se ale nezúčastnil zejména Petr Chotek z Vojnína, v té době nejznámější člen rodu. Byl proto ve velké císařově přízni. Dosáhl úřadu prokurátora a s panovníkovou finanční pomocí přebudovat tvrz Budenice u Zlonic na původní zámek. Tamní nevelký statek zakoupil roku 1535 a značně jej rozšířil. Po prodeji tohoto jmění pak získal městečko Vraný, kde vystavěl novou tvrz a vylepšil hradby. Tam byl také po své smrti v roce 1571 pochován. Ovšem jeho osobou vymřela větev Chotků z Vojnína.
Také rytíři z Chotkova se však v těch dobách zapsali do české historie. Jan Chotek stál věrně při Jiřím z Poděbrad. Václav Chotek se v letech 1546-47 spolu se Stavy obrátil proti císaři Ferdinandu l. Po jeho smrti v roce 1556 byli připomínáni synové Jan, Jiří a Zikmund.

Rodnou tvrz a skromný počet vlastních poddaných opouštěli na delší čas prakticky pouze za válečných tažení (zejména v době husitské a dlouholetého zápolení s Turky), jež oživila lesk predikátu i erbu. Ne náhodou jeden z členů rodu na sklonku 16. století připomenul obojí, ale také zvěčnil své křestní jméno Zikmund sepsáním "Zprávy a naučení stran věci vojenské", jež nabádala český národ k morální přípravě na boj proti osmanské výbojnosti.

Janův syn Václav se zřejmé těšil značné vážnosti u císaře Rudolfa II. Jeho potomci Jiří a Karel Chotkové se zúčastnili Stavovského odboje, takže jim byly po bitvě na Bílé hoře zkonfiskovány statky. Rod zcela zchudl a byl pronásledován věřiteli. Karlův syn Jiří Rudolf Chotek (1628-1673) pak žil na nevelkém statku Bělušice (u Bíliny) zděděném po matce. Teprve po jeho smrti přišel na svět pohrobek Václav Antonín Chotek, v té době poslední mužský člen rodu – s oním nepatrným a zadluženým dědictvím.

Až na počátku 18. století dosáhl rod, přičiněním Václava Antonína (1674-1754), formálního potvrzení urozenosti při povýšení do stavu svobodných pánů a učinil krok na výsluní spřízněním se zámožnou rodinou Scheidlernů, již reprezentovala dlouholetá právnická činnost, ale i krátkodobá příslušnost ke šlechtě taláru. Závratné kariéře Jana Karla Chotka (1704–1787) a jeho bratra Rudolfa (1706–1771) však otevřely cestu převratné události spojené s válkou o rakouské dědictví (1740–1748), v jejichž důsledku došlo ke známé proměně dynastické unie pod vládou habsbursko-lotrinského rodu v unii reálnou. V čele jednoho z centrálních úřadů zřízených v roce 1749 stanul i Rudolf Chotek, který o čtyři léta dříve důrazně upozorňoval na národohospodářské a fiskální škody, vzniklé vypovězením Židů z českých zemí. Jeho argumenty nejspíš výrazně pomohly zvrátit osudné rozhodnutí královny Marie Terezie. Shodou okolností byli roku 1745 Chotkové povýšeni do stavu říšských hrabat a kariéra obou jmenovaných bratří vyvrcholila opět v souvislosti s ozbrojeným konfliktem – sedmiletou válkou – roku 1762, kdy se Jan Karel stal generálním komisařem pro vojenské a válečné záležitosti, a Rudolf dokonce nejvyšším českým a prvním rakouským kancléřem.

Syn staršího z bratrů Jan Rudolf (1748–1824) absolvoval v letech 1768–1770 takzvanou kavalírskou cestu – společně s Josefem Augustinem hrabětem Wilczekem – a později se postupně ocitl v čele dvorské komory a česko-rakouské (později spojené) dvorské kanceláře. Pokud u nás vstoupil do obecnějšího povědomí, je obvykle konec jeho kariéry spojován s „distancováním se“ od pověstné berní a urbariální reformy císaře Josefa II. z roku 1789. Z jeho potomků po meči nezaložil Ferdinand Maria (1781–1836) vlastní linii kvůli duchovní kariéře, jež vyvrcholila v úřadě olomouckého arcibiskupa – bohužel ji zastával jen poslední čtyři roky svého života. Málokdo ovšem ví, že název Chotkovy ulice (dříve silnice) v Praze souvisí s osobností mladšího Ferdinandova bratra Karla Chotka (1783–1868), který zastával v letech 1826–1843 úřad nejvyššího purkrabí; jeho zásluhy o hospodářské a kulturní povznesení českého království by asi zasloužily památníku mnohem honosnějšího. Na druhé straně můžeme být rádi, že zub času ušetřil chotkovské památky takového věhlasu, jakými jsou jmenovitě zámky ve Veltrusích, Kačině a Velkém Březně, zatímco na zámcích v Konopišti a dolnorakouském Arstettenu si lze připomenout tragický osud nejznámější ženské členky rodu Žofie (Sofie) hraběnky Chotkové, pozdější vévodkyně z Hohenbergu a „nerovnorodé“ manželky arcivévody Františka Ferdinanda. Poslední mužský nositel příjmení, Karel Chotek (1887-1970), se s manželkou Livií přihlásil k německé národnosti a roku 1945 se oba vystěhovali do Německa. Jejich majetek byl vyvlastněn, protože během války poskytli zámek Veltrusy k užívání německým okupantům. Neměli žádné potomky, a tak Karlovou smrtí vymřeli Chotkové roku 1970 po meči. Rodové jméno přešlo Karlovou závětí na jeho vzdáleného příbuzného, markraběte Alexandra Pallavicini-Telrago-Chotka, vnuka Gabriely Chotkové, provdané hraběnky ze Schönbornu.